K odvodu si mně pozvali 15.4.1964 do bývalé Hardtmutovy vily v Českých Budějovicích. Nechali nás vysvléknout do trenek a pak nás honili z poschodí do poschodí, z jedné místnosti do druhé. Vojenskou knížku jsem dostal v červenci na vojenské správě s ponaučením, jaká je to čest, být vojákem lidové armády. A koncem měsíce jsem dostal povolávací rozkaz nastoupit do VÚ 6354 Mošnov, termín nástupu 3.srpna 1964. Do poslední chvíle jsem nevěděl, co mě tam čeká. Teprve cestou vlakem někde u Přerova přistoupil voják v modré uniformě - super mazák - a ten nás poučil. Dozvěděl jsem se, že VÚ 6354 je letecký stíhací pluk, že nejprve budeme dva měsíce ve výcviku a pak se budeme starat o letadla.

4. srpna 1964

     Ráno nás probudilo volání - spíše řev: "Budíčéék! Vstávat!" Tak jsme se ještě chvíli na posteli protahovali s úmyslem pozvolného vstupu do nového dne. Ale do místnosti vtrhnul voják s červenýma provázkama na uniformě, nožem na opasku a s řevem: "Vstávejte! Tady není žádná noclehárna - tady jste na vojně! Tak šupem oblíknout a nástup na rozcvičku!" A po chodbě nás honil: "Poklusem, holubi! Jedu - jedu!" Představoval jsem si, že rozcvička bude někde na hřišti a že budeme mávat rukama ... Chyba - místo předpažit, rozpažit, nás prohnali poklusem po betonové ploše stojánky. Tam jsem poprvé viděl tryskáče zblízka - stály ve vyrovnané řadě a já si říkal - to asi po mně budou chtít, abych v tom také létal?! Jo - lítali jsme, ale po svých!

     Po rozcvičce následovala ranní hygiena a pak zase honem na nástup s kontrolou ustrojení a pochod na snídani. A opět nástup, zase kontrola s příkazama: "Vojáku vy - utáhněte si ten opasek!" a "Zapněte si ty knoflíky!" Pak jsme měli zaměstnání - úprava světnice, srovnání osobních věcí, seznámení s dalším průběhem výcviku. Kromě znalostí vojenských hodností, zdravení nadřízených, povinností vojáka a dalších nutných věcí života na vojně jsme v programu měli často PŠM - politické školení mužstva.

     Při každém nástupu nás prohlíželi, zda jsme dobře oholeni, jestli máme všechny knoflíky zapnuté, opasek pořádně utažený, boty vyblejskané, ... Při sebemenším prohřešku bylo nutno okamžitě provést nápravu, případně proces vykonat opakovaně. Každý večer byla prohlídka, zda jsme dobře uklidili místnost, jestli máme srovnané vlastní věci ve skřínce. Mně se skoro celý výcvik dařilo udržet svoje "komínky" ve skřínce v bezvadném stavu - až těsně před koncem výcviku mi jeden blbec z mazáků všechno ze skřínky vyházel na podlahu, i postel mi rozházel a s odůvodněním, že rám postele je zespodu zaprášený, jsem musel s postelí na umývárku a proudem vody jí ostříkat, pak dosucha otřít a zase všechno pěkně poskládat! Byl jsem na něho pořádně namíchnutej - vždyť to byl jen o jeden rok starší kluk, než já a před vojnou ztěží dodělal učňák!

     Všem těmhle mazáckým kontrolám a vrtochům jsme říkali "buzerace" a v duchu jsme se už připravovali, jak našim "bažantům" budeme oplácet obdobně. Však někteří z nás to v následujícím roce ještě znásobili: Dnes by se tomu říkalo šikana.

     Hned na začátku výcviku jsme byli několikrát upozorněni, že musíme zachovávat "vojenské tajemství". Nikomu cizímu, ani svým blízkým v rodině neprozradit, kde sloužíme, u jaké zbraně atd. Ani to, co jsme měli k obědu, či k večeři - to vše by prý mohlo nepříteli posloužit! Jednou při nástupu byl ohlášen velký průšvih! V poště, připravené k odeslání, byla nalezena pohlednice s obrázkem budovy civilních aerolinek Mošnova, kde v koutku fotky byl zachycen kousek vojenského objektu TOPu. Odesílatel tam udělal šipku a připsal: "zde pracuji" - tudíž vyzrazení vojenského tajemství jako vystřižené! Náčelník kapitán P ... hrozil kontrášema a hledal se původce. Podle zpětné adresy na čumkartě to bylo zřejmé od počátku, ale to by bylo moc jednoduché! Viník se musel sám přihlásit, pohlednici roztrhat na kousíčky a všichni jsme si vyslechli kázání. Jako odstrašující příklad to na nás zapůsobilo dostatečně - mysleli jsme si svoje o zeleném mozku a vygumovaných hlavách. Zahraniční specialisté měli přece lepší informace o naší vojenské technice, než my, obyčejní záklaďáci!

     Při vyhlášení cvičného bojového poplachu nám rozdali slepé náboje do samopalu a pak nás honili po strništi střídavými rozkazy: "Přískokama vpřed!" a "K zemi!" Skákali jsme mezi mandlíkama obilí a hledali nepřítele. Přestože jsme žádného nepřítele neobjevili, přikázali nám zalehnout a zaujmout palebné postavení v leže. Pak dali povel: "Ke střelbě připravit!" a "Krátkými dávkami na nepřítele pal!" a já nejednou cítil, jak mi něco tříská do přilby na hlavě! Už jsem se loučil se životem! Mačkal jsem se k zemi a odevzdával svou mladou duši Bohu. Ale to mi na hlavu jen dopadaly prázdné patrony od vedle ležícího spolubojovníka - pálil na nenáviděného nepřítele o stošest! Byly to rány, že jsem po ukončení našeho útoku ještě chvíli neslyšel! Sám jsem si nevystřelil ani ránu!  

     Na závěr výcviku jsme dělali zkoušku z techniky a pak jsme byli zařazeni k letkám do provozu. Přestěhovali jsme se na ubikace podle provozních skupin. To už byl měsíc říjen a naši mazáci se tedy konečně dočkali "bažantů". Mazáci nám nedávali čas na lenošení - stále bylo co dělat. Úklid světnice, umývárky, chodby, záchodů i oklí baráků. Jít se večer podívat na televizi do místnosti PVS (politicko výchovná světnice) - to bylo jen za odměnu! Mazáci měli venku v dřevěné bedně chyceného krtka - krmili ho vším možným, jako lahůdky dostával krtek myšky. Ty jsme jim museli chytat my - bažanti. Myší bylo v blízkosti ubikace dost, ale problém byl, jak je chytit živé! Z děr v trávníku jsme je vyplavovali vodou a chytali je do rukou. Po předhození myšky krtkovi se mazáci sázeli, za jak dlouho krtek myšku spořádá.

 Ostré náboje

Jednou se při hloubkové kontrole výzbroje záklaďáků v hotovosti zjistilo, že chybí ostré náboje do samopalu. Při denním předávání zásobníků a jejich zběžné kontrole se na první pohled zdálo, že je zásobník plný - ale při důkladném přepočítávání bylo zjištěno, že jich několik chybí! Samozřejmě - pořádný  průšvih na obzoru s výhledem na prokurátora! Do akce se vložil jeden starší důstojník s návrhem, že pokud se náboje do rána v plném počtu najdou, nebude se z toho dělat aféra a průšvih se smaže. Mezi záklaďáky  se tedy hned vyhlásila rychlá akce - kdo má nějaký ostrý náboj schovaný, ať ho večer po setmění donese na smluvené místo u plotu. Do rána se u plotu shromáždilo nábojů podstatně více, než jich původně scházelo! V té době bylo mezi záklaďáky na černo munice mnohem víc - to se leckomu ani nezdálo! Po odchodu našich mazáků do civilu, když se měnila sláma v kavalcích, byl nalezen v jednom strožoku celý arzenál - od ostrých nábojů do samopalu, dýmovnic, signálních světlic až po pyropatronu do vystřelovací sedačky! Zřejmě dotyčný mazák to ani nevěděl a spal na zbrojním skladě docela v pohodě.

Pilot Čkalov  

     Úklid přistávací dráhy měl na starosti zabezpečovací útvar. V zimním období odklízeli napadaný sníh zvláštním zařízením. Na podvozku vétřiesky byla namontována přední část z Migu patnáctky s motorem, nasměrovaným zadní částí šikmo vpřed, takže horké plyny z turbíny odfukovaly při pojíždění po dráze sníh do strany. Otáčky turbíny motoru byly zablokovány na nízké hodnotě, aby nedošlo k převrácení véesky. Tohle důmyslné zařízení obsluhovali dva záklaďáci - jeden jako řidič véesky a druhý ovládal chod turbíny z kabiny patnáctky. Řidiči se často střídali, ale obsluha turbíny byla stálá - byl to záklaďák švejkovského typu, na hlavě nosil koženou kuklu s tlumiči hluku na uších a ve tváři měl stále takový zvláštní výraz - asi jako Qvasimodo z filmu "Zvoník od Matky Boží". Při práci měl zásadně kabinu otevřenou a tvářil se velmi důležitě. Jednou si tahle osádka zařízení usmyslela, že vyzkouší, jak bude véeska jezdit na tryskový pohon. Otočili turbínu do osy véesky, odblokovali ovládání otáček turbíny a nasadili plný plyn! Měli kliku, že se jim podařilo véesku na konci dráhy ubrzdit! Od té doby se tomu vojákovi, který obsluhoval turbínu, říkalo: pilot Čkalov.

Posádková hlídka 

      Jako záklaďáci jsme občas měli službu v posádkové hlídce. Ta měla za úkol kontrolovat mimo kasárny chování vojáků, jejich upravenost a samozřejmě i kontrolu, zda nejsou mimo ubytovací prostor „na černo“ – tedy bez povolení, bez vycházky.

     Nejlépe se sloužilo, když velitele posádkové hlídky měl někdo z pilotů. S těma jsme většinou těsně před večerkou vyjeli autem Tatrou 805 do některé z okolních vsí do hospody. Před hospodou se zastavilo, velitel vyslal dovnitř jednoho záklaďáka, aby „vyčistil prostor“. Šenkovnu urychleně opustilo pár vojáků, kteří neměli čisté svědomí (tedy neměli povolenou vycházku). A pak teprve jsme dovnitř vstoupili všichni z posádkové hlídky. Velitel si dal večeři, my pivíčko, pokecalo se.

     Jinak bylo, když velitele měl lampasák toužící po odměně. To jsme z auta vystoupili za rohem hospody, rychle vtrhli dovnitř a začalo velké kontrolování. Vzpomínám na podobnou akci, kdy jsme museli pronásledovat oknem vyskakující vojáky. Velitel vydal rozkaz – doběhnout, zadržet! Už jsem jednoho pomalejšího dobíhal – za zády mu polohlasně říkám: „Utíkej, nebo tě chytím!“ Ale jemu se nějak po vypitých pivech běžet nedařilo. Protože velitel za námi běžel s odstupem tak padesáti metrů, nezbylo mi nic jiného, než jako zakopnout a padnout!   Není třeba dodávat, že jsem od velitele dostal pořádně vyhubováno.

Major Očko 

     Náčelník posádky v Mošnově byl v době mé vojenské služby major Ondrys - menší, zavalitý člověk, kdysi prý pilot s vyšší hodností, ale kvůli zdravotnímu stavu musel létání nechat. Říkalo se, že při nějaké oslavě v rodině udělal soukromý průlet patnáctkou nad vojenskými bytovkami v Příboře. Pokud to šlo, zdaleka jsme se mu vyhýbali. Nejednou zastavil pochodující útvar vojáků a zkontroloval důsledně každého do nejmenších podrobností po stránce ustrojení. Přestože viděl jen na jedno oko (druhé měl skleněné a proto ta přezdívka: major Očko) - neušel mu žádný nezapnutý knoflík, zkrácené sako, nebo mazácká lodička. Z toho pak bylo předvedení k veliteli, zaražené vycházky a trestu neušel ani vedoucí čety. Dokonce i roťáci s ním občas měli problémy.

     Já mu jednou doslova padnul do náruče! Krátil jsem si cestu přes trávník (což bylo pochopitelně zakázáno), opasek na půl žerdi jako správný mazák, sako rozepnuté – zadumán do plánů, kam večer na vycházku. Ležérně jsem zabočil za roh budovy jídelny – a vrazil jsem přímo do zad majora Očka! Ztvrdli jsme oba – mně ovšem ihned došlo, co mně čeká! Prohrábnul jsem kanadama trávník a tryskem pryč! Za sebou jsem slyšel: „Súdruh voják – vráťte sa!“ Ale to už jsem mizel za rohem kantýny a upaloval jako zajíc před pytlákem. Na ubytovně jsem zapadnul na umývárku a pustil si studenou sprchu, abych z toho šoku přišel k sobě!

Kapitán Janský

     Kapitán Janský byl vysoký, štíhlý důstojník, zapálený pro práci v armádě. Jeho znalosti o technice moc valné nebyly, zato vojenské předpisy ovládal dokonale. Snažil se nás převychovat na poslušné vojáky schopné splnit každý rozkaz bez ohledu na opodstatněnost toho příkazu. Při nácviku hloubení okopů pro střelce, kdy jsme se pachtili s malou lopatkou a měli s ní dělat zázraky, nám kradl odložené věci. Odůvodňoval to předpisem, že voják si má svoje věci hlídat a zabránit jejich ztrátě. A tak chodil kolem nás, jako krahulík mezi vrabci a kde mohl, schovával nám naše věci – hlavně měl spadeno na odložené zbraně. S oblibou potom říkal, že ztráta zbraně ve válce – na to je prokurátor.

     Dost často nám dělal dusna i po ránu. Třebaže neměl službu, přijel do kasáren ještě před budíčkem - to jsme říkávali, že ho stará vykopla z postele. Kontroloval jak dodržujeme budíček, průběh rozcvičky, obcházel kolem budovy a nahlížel okny do světnic. Byl viditelně šťastný, když někoho načapal, jak po budíčku ještě leží v posteli. 

     Při cvičných střelbách na střelnici nedaleko Bašky nám záklaďákům předváděl, jak sovětský samopal dokáže prostřílet i dřevěnou srubovou stěnu. Tak to pral do jednoho místa stěny okopu tak dlouho, až nám kolem hlavy zabzučela jedna (nebo víc?) odražená kulička – včelička. Vedoucí střelby hned nechal celou akci zastavit, odvedl kapitána Janského stranou a bylo vidět, jak mu rázně domlouvá. Měli jsme z toho pěkné povyražení a dlouho jsme se tím bavili. 

     Jednou s ním v noci „vydupal“ strážný u Topu. Kapitán Janský zase neměl doma co na práci, přijel do kasáren a tiše se blížil tmou k objektu. Pravděpodobně pod vidinou, že zase někoho načapá a bude mít zásluhy. Vojín na stráži ale měl pod čepicí – uslyšel tiché kroky – a hned po výzvě: Stůj – kdo tam? spustil: Stůj – nebo střelím! a zaharašil na samopalu závěrem. Janský se schovával za popelnicemi a blekotal: Nestřílejte – to jsem já – kapitán Janský! Strážný odpověděl:  Nevěřím!  a přivolal náčelníka stráže. Po dobu, než náčelník stráže přišel, držel strážný Janského v šachu s připraveným samopalem.

Služba v hotovosti

     Několikrát jsem měl službu i v hotovosti - ta byla na okraji přistávací plochy směrem na Albrechtičky. Dvě letadla stále připravená ke vzletu, dva piloti v jedné místnosti, mechanici a strážní ve druhé místnosti. U letadel jsme drželi stráž ve dne i v noci a střídali se po pár hodinách. Z nočních stráží jsem si nejraději bral tu po půlnoci - v tu dobu hrozilo jen menší nebezpečí, že přijde kontrola stráže. Stejně se mi jednou povedlo usnout ve strážní budce - přesto jsem v poslední chvíli, ještě v polospánku, uslyšel kroky po písku! rychle jsem se narovnal a chtěl z budky vystoupit - ale samopal na zádech se mi nějak zašprajcoval v budce a já tu budku na sebe svalil! Měl jsem štěstí - velitel stráže nebyl žádný morous - sice mne pokáral, že do budky smí strážný pouze, když silně prší. Ale kdyby věděl, že jsem tam spal - to mohl být pěkný průšvih!  

Zájezd do Krakova 

     Na měsíc duben v roce 1966 jsme připravili jednodenní nedělní výlet autobusem do Polska. Výlet byl samozřejmě jen pro "mazáky". Autobus s řidičem zapůjčil zabezpečovací útvar, všechna povolení a osobní dokumenty k tomu potřebné zařizoval náš staršina. Vyjížděli jsme brzy ráno a jeli přes Český Těšín. Aby zájezd měl nějaký politický podklad, byla naplánovaná návštěva bývalého koncentračního tábora v Osvětimi. Mnozí z nás viděli poprvé nelidské podmínky lágru, ve kterém zahynulo tolik nevinných lidí ve druhé světové válce.

     Dál jsme pokračovali do Krakova - tam se právě konal studentský majáles. Všude pestrá výzdoba, v každém rohu náměstí vyhrávala muzika - holek jako máku! To bylo něco pro nás! trhákem byla projíždějící kolona osobních aut s uvázanými plechovkami za nárazníkem - rachot jako v Kovošrotu! Pak jsme z náměstí šli do vršku na královský hrad Vavel. I tady bylo vše vyzdobené. Kouzelný byl průvod historických postav. Navázali jsme kontakt s místními studenty. Zajímavé bylo že my, kteří jsme byli z Jižních čech, nebo z Jižní Moravy, jsme se s Polákama domluvili snadněji, než kluci z Ostravska. Kromě místních památek nám ukázali jejich školu a ubytovny - koleje. Pak jsme s nimi zapadli do útulné hospůdky. Poláci však brzy poznali, že v pití piva s námi nemohou soupeřit. Takticky nás vzali do jiné krčmy a tam nás napájeli kořalkou. Takže já dodnes nevím, jak jsem se dostal na parkoviště, do našeho autobusu, ... Určitě nade mnou bděl můj vojenský andělíček strážníček! Probral jsem se v autobuse, to už jsme byli kousek od našich kasáren.

     Zájezd byl pro nás příjemným rozptýlením a krásnou, leč krátkou změnou v jinak stereotypním životě vojenském!