Něco málo o mně

     Před šedesáti pěti lety - 23. června 1945 - jsem poprvé uviděl tenhle svět. Asi jako každé novorozeně jsem se hned pořádně rozkřičel, abych dal svému okolí na vědomí, že už jsem tady! Můj táta byl určitě rád, že mu čáp do stavení přinesl malého křiklouna. Jistě si představoval, že až budu velký, převezmu jeho hospodářství a budu jako on sedlákem. Ale časy vše rychle změnily! Ještě mi nebylo dvanáct let, když místo koní stál na našem dvoře družstevní traktor a rodné hroudy na našich polích už nebyly naše, ale všech!

     Čas odvál už téměř vše - první moje krůčky, první slovíčka, první rok ve škole i první lásky. Přišly nemoce, šediny a vrásky, z dřívějška mi zbyly vzpomínky. Teď už jsem téměř pět let v důchodu a nejmladší z mých třech vnoučat mi říká: dědoušku hříbečku! Pomalu abych začal myslet na vyúčtování. Ještě nedávno jsem si říkal: až budu v důchodu, budu mít na všechno dost času! A ono je to spíše naopak! Ten čas asi rychleji ubíhá, než dřív! Práce bych měl pořád dost - na rodinném domku, na zahradě i v lese. Však také - jen co sluníčko po ránu vykoukne a začne hřát - najde mně v pracovním. Ale už mi to nejde jako dřív. A pokud je mizerné počasí, raději ani ven nejdu. To si sednu třeba k počítači a dávám dohromady svoje vzpomínky.

     Tak tedy pojďte a poslyšte příběhy z let dávných ... Takhle začínají Staré pověsti české - ovšem já nejsem Jirásek a na psaní nemám ten správný fortel. Mám jen více možností, o kterých se dřív nikomu ani nezdálo!