Dětství

Narodil jsem se 23. června 1945

      Můj příchod na tento svět byl všemi v rodině netrpělivě očekáván - hlavně mou sestrou. Byly jí v té době už skoro dva roky. Vlastně jí vděčím za to, že jsem se narodil právě v Dubičném! Totiž někdy zjara toho roku se na louce pod naším stavení procházel čáp a ona se za ním rozeběhla a volala: "Cápe, cápe, pines nám Papíka!" A tak mně ten čáp po určité době přinesl zrovna k Ševčíkům - jinak by mně určitě odnesl někam jinam!

     Měla ze mně radost a starala se o mne. Zpívávala mi svoje písničky, oklepávala mi hlavu krabičkou od sirek a prý mne také vozila v kočárku po dvoře. Při jedné terénní jízdě mne z kočárku vyklopila - to asi proto, abych si zvykal na příští životní pády. Chránila mně před všemi rušivými vlivy mého okolí. Když jsem spal aněkdo v mé blízkosti mluvil příliš hlasitě, rázně ho okřikovala, abych měl nerušený spánek. Také mně ochraňovala proti výchovným zákrokům mé maminky - byl jsem totiž od mala dost tvrdohlavý a nerad jsem se podřizoval. A když mně maminka nemohla "zkrotit " domluvou a strkala mne na převýchovu v samotce do sklepa (my říkali "do lochu"), bránila mně a maminku nazvala macechou!

     Učila mne všemu potřebnému - třeba jak se samostatně živit. Když bylo venku špatné počasí a naši nás nechávali doma samotné, protože bychom jim na poli jen překáželi, vyráběli jsme pod jejím velení z vajíček a cukru dobrá jídla - kvachtali jsme a nadělali pochoutek víc, než jsme potom stačili sníst. Také mně učila pít pivo - než se jednou naši vrátili s pole, vypili jsme skoro dvě lahve piva, co měli děda s tatínkem připravené k večeři. Od té doby naši tyhle požitky před námi ukrývali.

     S odstupem doby si uvědomuji, že jsem jí za to její dobrodiní zrovna moc vděčný nebyl. Byla mi totiž mými rodiči stále dávána za vzor - zvláště potom ve škole. A když jsme byli spolu ve sporu, ona mi téměř vždy ustoupila s odůvodněním: "moudřejší ustoupí" - a to mně pak dost štvalo!

Hastrman

     Uprostřed našeho dvora bývalo hnojiště. Vozíval se tam denně hnůj od koní a prasat. Po vyvezení hnoje na pole se tam stahovala voda a vytvářela se zbytkem hnoje hnědou smradlavou tekutinu. Večer před spaním jsem tam rád chodíval na malou - pěkně to žblunkalo. Při zabíjení drůbeže jsem často - ještě před škubáním peří - s kohoutkem, slepicí či holubem předváděl, jak ptáci létají. Poskakoval jsem po dvoře s holubem v rukách - křídla jsem držel roztažená - k tomu pěkně pozadu, ani jsem nekoukal, kam směřuji. A najednou jsem padal do vyvezeného hnojiště! Zažblunkalo to ... a už mi koukala jen hlava s vykulenýma očima! Sestra zrovna vycházela ze dveří. Lekla se mně a volala na maminku: "hastman!" Pak mně maminka v neckách na dvoře dlouho drhla v několikeré vodě. Stejně jsem potom "voněl" na sta kroků.

Smetana

     Z nadojeného mléka jsme odstředívkou s ručním pohonem oddělovali smetanu. Ta byla určená k výrobě másla. V letním období maminka smetanu chladila v hrnci ve studánce pode dvorem. Já měl smetanu hrozně rád, tak jsem na ní potají chodil a prstem nabíral. Jenže se mi jednou ten hrnec se smetanou ve studánce utopit! Byl z toho malér - nebylo z čeho dělat máslo. A já dostal výprask. Navíc, ve studánce pochcípaly žáby.

Kůlnička

     Na okraji dvora u zahrádky stávala dřevěná kůlnička na dříví. Já si tam udělal "letní obydlí". Natahal jsem si dovnitř z půdy staré noviny a knížky. Měl jsem tam i milostný román: "Liduška z myslivny". Kůlnička byla docela nízká a její střecha měla malý sklon, takže pro mně bylo hračkou na ni vylézt. Nosil jsem tam krmení pro ptáčky - pšenici určenou pro krmení slepic. Slétali se na ni vrabčáci a já je pozoroval. Když na to naši přišli, dostal jsem vyhubováno! V zimě jsem tahal z půdy seno a nosil dozadu za zahradu, abych nakrmil srnky a zajíce. Ani to se nesetkalo s pochopením mých rodičů!