Cesta do Francie

     Vypravit se na návštěvu za tetou do Francie jsem měl v úmyslu již dříve – přesněji před Velikonocemi v roce 2006, ale tenkrát moje cesta skončila v Německu a já místo na Eifelovku v Paříži, koukal do nemocničního stropu.

Začátkem  roku 2009 jsem byl rozhodnut: letos konečně tam vyrazím! Předcházelo pár dopisů s tetou ve Francii, pár telefonních hovorů – vždy jsem tetě sliboval, že jí přijedu navštívit. Teď tedy čas uzrál a já začal chystat přípravu na cestu. Rozhodnout, jaký dopravní prostředek použiji – to bylo jednoduché! Určitě ne auto – cesta dlouhá přes jeden tisíc kilometrů – to jsem zavrhl jednoznačně po minulé zkušenosti! Vlakem také ne – stačilo mi cestování před necelými dvaceti lety (v roce 1990 s Jitkou jsem byl za tetou ve Francii prvně). Tak jednoznačně vyšlo – letecky do Paříže a odtud těch zhruba 140 km autem. Vybrat přesný termín nebylo ovšem jednoduché! Po večerech jsem na Internetu vyhledal možnost nejlevnější letenky – společnost Sky Europe nabízela cestu tam a zpět za pouhé tři tisíce. Jenže platit je nutno převodem platební kartou – a tu já nemám!  Rozhodl jsem se tedy navštívit kancelář dopravní společnosti od Student Agency – v Lanovce naproti Prioru. Jasně – rádi mi poradili! Ovšem slovenskou Sky Europe mi sličná slečna za přepážkou rozmluvila úplně nejdříve – jsou s ní prý v poslední době finanční problémy a občas se stane, že cestující marně čekají na zaplacený letecký spoj! A s úsměvem mi doporučila naší českou – taky jaký bych to byl patriot! Co mi zbývalo – řekl jsem, že si to ještě rozmyslím. Ale do týdne jsem byl v kanceláři Student Agency opět, protože jsem na nic lepšího stejně nepřišel (třebaže jsem od té doby po večerech stále sondoval na Internetu). Samozřejmě – letenka už byla zase o pár stovek dražší! Ale nejen letenku bylo zapotřebí, ještě cestovní připojištění, letenku pro moje zavazadlo (ta moje taška se vezla za 600 tam a za dalších 600 Kč zpět!). A jak na mně ta slečna koukala – nezdál jsem se jí po zdravotní stránce asi žádný „in“ – doporučila mi pojištění pro případ, že bych nakonec cestu ještě před odletem zrušil. To bych pak žádnou korunku zpět nezískal! Tak jsem jí na pojištění storna také kývl. A suma sumárum – bylo to za šest tisíc!

     Letiště Ruzyň – 5. května - v letištní hale na velkém monitoru jsem našel příslušný spoj do Paříže - OK 766 s odletem v 16.25 hodin s uvedením čísla výdeje letenek - 202. Bylo něco po jedenácté hodině – času jsem měl dostatek. Tak jsem chvíli procházel halou, sledoval jsem pohyb cestujících. U velikých oken haly jsem pozoroval přistávání letadel – jedno za druhým, jako na běžícím pásu. Pak jsem si dal svačinu. K pití jsem si koupil ochucenou vodu za 39,- Kč (později jsem tu samou vodu viděl nabízenou v lékárně za poloviční cenu). Asi ve 14 hodin jsem si koupil palubní letenku, odevzdal zavazadlo, poptal se na další informace pro nástup do letadla. V 15.45 jsem vstoupil do odbavovacího prostoru - všechno kovové jsem musel vyndat z kapes, mobil, foťák, hodinky a vestu jsem dal na plato. To projelo zakrytým tunelem a já prošel bezpečnostním rámem – nic neohlásilo, že jsem terorista, a tak jsem mohl pokračovat dál. Podle letenky jsem měl nástup do letadla v boxu „C 7“ – tam jsem si sedl do křesla a čekal. Seděl jsem pořád sám, nikdo další nepřicházel. Že bych letěl tím spojem sám? V 16.05 mi to začínalo být divné, tak jsem se zvednul a prošel jsem několik dalších boxů – a ejhle! V boxu „C 4“ cedulka: Paris, odlet - 16.25! Tak jsem si připadal jako ve čtrnácti letech, kdy jsem jel vlakem poprvé sám do Mladé Boleslavi na přijímací zkoušky (to jsem měl na nádraží v Českých Budějovicích problém s koupí jízdenky na rychlík do Prahy a ten nakonec odejel beze mne). Vstoupil jsem do letadla, letušky mně pěkně přivítaly a poradily, jak najdu správné sedadlo. Posadil jsem se k okénku – no to budu krásně vidět ven! Jenže koukám – z okénka je vidět celé pravé křídlo letounu! Snad při letu budu moct fotit? A co ten motor pod křídlem? To bude asi pořádný hukot, až to poletí! Než jsem tohle všechno obhlídnul, už ohlásili přípravu na start – připoutat se, vypnout mobil! A už zahučely motory. Tahač nás odtlačil od terminálu, odpojil se a pomalu jsme pojížděli na startovní plochu.

 Po chvíli čekání nám z řídící věže povolili start - zaburácely motory a po odbrzdění následoval odpich, jak na třiapůli! Zrychlení mně natlačilo do sedačky. Chvíli to drncalo jako na trakaři, pak se zvedl předek letadla a za moment jsme se odlepili! Trochu to s námi mávalo za strany na stranu. Pochvaloval jsem si, že je docela pěkně vidět ven na okolí pražského letiště – něco málo jsem nafotil. Ale brzy jsme vlítli do „mlíka“ a bylo vidět tak leda bílé h … ! Seděl jsem u okénka za křídlem – od motoru byl rachot, jako v tanku!

A pak jsme se dostali na cestovní letovou hladinu – z reproduktorů se ozval hlas řídícího pilota. Kapitán Šebek pozdravil cestující, oznámil výšku letu – 10 tisíc metrů, rychlost 800 km za hodinu, venkovní teplotu – mínus 50 stupňů. Za necelé dvě hodiny budeme v Paříži. A popřál nám příjemný let. Venku pod námi se bělaly bílé nadýchané mraky – jako načechraná vata!

 17.37 – začínáme klesat, a v dálce se oblačnost trochu protrhává! Letadlo se naklání jednou napravo, potom nalevo. Pak ještě větší oblouk a jdeme pod mraky! Pod námi se objevuje francouzská krajina – je docela stejná, jako ta naše! Fotit nemohu – je to proti slunci. Na křídlech se vysouvají přistávací klapky.

18.05 – přistáváme! Trochu to drnclo, zapískaly gumy na zadních kolech, letadlo se zhouplo dopředu a už sedíme na celém podvozku a brzdíme! Pojíždíme po dráze sem a tam, všímám si Concordu – rád bych ho vyfotil, ale než připravím foťák, už jsme daleko! Tak snad při zpáteční cestě budu úspěšnější!

18.20 – konečně zastavujeme u terminálu. Chvíli ještě sedíme, než nás letušky pouštějí ven z letadla. Procházím dlouhým koridorem terminálu, sleduji cedule a zjišťuji, že se ztěží chytám – francouzština není můj obor! Moje hlavní starost je teď – zavazadlo! Kde mi ho asi vydají? Objevuji symbol se slovíčkem „bagáž“ a „sorti“ – tak pokračuji, ale zdá se mi to daleko. Už tam lezu takovou dobu, ale nikde nevidím přepážku - asi jako je v každém nádraží – výdej zavazadel. Ptám se jedné zaměstnankyně letiště – v černém – ukazuji letenku, říkám: bagáž? Posílá mně pořád dál a uvědomuji si, že řekla nějaké číslo, ale jaké je to česky? Najednou jsem u východu z terminálu (těch východů je tam devět)! Tak jdu pomalu zpátky, koukám doleva, doprava – třeba uvidím sestřenici Marian? A najednou kus ode mne vidím na běžícím páse moji tašku! Samotnou! A vozí se sem a tam! Spadl mi kámen ze srdce – bafnul jsem ji, co kdyby ji chytil a odnesl někdo jiný? Ale kde teď mám hledat sestřenici Marian? A najednou na mně někdo mává – no to je přece Marian! Jde z té strany, odkud jsem přišel z letadla. Čekala mně prý přímo u dvířek letadla – asi jsme se přehlédli!

Vede mně k výtahu, vezeme se dolů k zaparkovanému autu. Vyjíždíme z garáží terminálu – betonovým, snad třípatrovým výjezdem. Všude plno aut, jedna křižovatka za druhou, několik jízdních pruhů vedle sebe a pomalu se dostáváme na volnější silnici. Jedeme mimo Paříž a pokračujeme po dálnici (alespoň mně se to jako dálnice zdá). Přejíždíme řeku Sénu, po levé straně je břeh strmý, vysoký tak dvacet metrů – skála, nebo je to lom?

Cesta do Chevaline nám trvá víc, než dvě a půl hodiny. Ve 21.30 jsme kousek od cíle! Poznávám silnici, po které jsme před téměř dvaceti lety šli s Jitkou pěšky do Rugles a zpět v tom největším letním vedru. Už se šeří, když přijíždíme ke vratům, vedle nich je tabule s označením: Petit Chevalin. Vyskakuji z auta, otevírám vrata a Marian zajíždí s autem pod kaštany vedle obytného stavení Gauvain. Tam nás vítá moje teta Antonie Gauvain. Hodně zestárla za dobu, co jsem jí naposledy viděl! Není se co divit – vloni na podzim 2008 jí bylo devadesát let! Po přivítání jdeme do velké místnosti s krbem, večeříme a povídáme o všem možném. Jdeme spát po 23 hodině.

Moje teta se do Francie provdala hned po skončení války v roce 1945. Od té doby byla v Česku na návštěvě asi čtyřikrát, naposledy v roce 1979. Tak se snažím tetě vyprávět o všem, co se u nás v posledních letech událo důležitého. Zajímám se o tom, jak se tetě ve Francii po její svatbě dařilo. Je toho hodně na povídání, vždyť je to 65 let - vydalo by to na celou knížku!

Po obědě teta vždy na hodinku odpočívá, tak podle počasí vyjíždíme se sestřenicí Marian do okolí Chevalin. Spolu navštívíme mezinárodní výstavu naivního umění ve městě Verneuil Sur Avre, Ekomuzeum v Saint Cyr la Rosiere, zámeček Manoir De Corboyer v oblasti La Perche.    

12. 5. 2009 – probouzím se v 6.00. Je poslední den mé návštěvy – dnes mne čeká cesta domů.  Venku je chladno, prší. Celé dopoledne s tetou ještě povídáme. Obědváme ve 13.10. K obědu máme jako přílohu zelený hrášek – no to asi bude cestou kanonáda! Ve 14.25 se loučím s tetou a Marian mně odváží na letiště do Paříže. Přestože dost pospíchá, blížíme se k letišti pomalu – všude je fůra aut, na křižovatkách se čeká. Na jedné světelné křižovatce sleduji cizince (asi Arab), jak využívá světelné semafory k vybírání peněz od řidičů. Na červenou – jak auta stojí před křižovatkou – popochází od jednoho auta ke druhému a loudí od řidičů penízky (Marian říká, že si vydělává na cestu). Má to tak vypočítané, že se vrací zpět ke křižovatce právě ve chvíli, když na semaforu naskočí zelená, auta se rozjíždějí a on se každému řidiči, od něhož dostal penízky, uctivě klaní. Marian ne – ta mu nic nedala. V 17.10 jsme u terminálu, Marian hledá místo k zaparkování – všude je plno, pojíždíme sem a tam, až konečně se jedno místo našlo!

Výtahem jedeme do terminálu a hledáme odbavení pro let Paříž – Praha. Na světelné tabuli už svítí spoj na Prahu s odletem v 19.10, ale personál letiště se teprve připravuje na odbavování cestujících. Stojím ve frontě cestujících jako první a jsem trochu nervózní z toho cvrkotu kolem. Marian čeká vedle mě, přestože jsem jí říkal, že už vše zvládnu sám. Konečně je vše připraveno, uniformovaný černošský mladík mně vybízí, abych přistoupil k jeho kamrlíku. Podávám mu můj cestovní pas, rezervaci letenky a zavazadlo. Něco se mně ptá – samozřejmě francouzsky – ještě, že Marian stojí opodál a vybavuje vše za mne. Nakonec se dozvídám, že chtěl vědět, zda si přeji sedadlo u okna. Dostávám letenku, loučím se s Marian a jdu ke kontrole. Hodinky, mobil, foťák, brýle a vestu dávám na připravené plato – to zajíždí do černého tunelu a já procházím elektronickým rámem. Žádný poplach jsem nezpůsobil, přestože si teď uvědomuji, že v kapse kalhot mám kovové mince – zapomněl jsem je vyndat. Otáčím se zpět - kde mám svoje věci? Po chvíli vyjíždějí z černého tunelu – a teprve teď vidím, že v tunelu pod černou látkou sedí černoška a upřeně se na mně kouká! Takže v tom tunelu prohlížejí osobní věci! No co – nic nezákonného nepřevážím, tak jsem se jí asi jen zalíbil! 

Beru si své věci a hledám, kde je přistaveno letadlo do Prahy. Podle čísla na letence jsem to konečně našel, ale opět je ještě moc brzy, tak si sedám a pozoruji cvrkot. Teprve v 18.45 mně vpouštějí ke vstupu do letadla – nejdříve tam ovšem vedlejším vchodem vpustili prominentní cestující. Usedám na sedadlo a dělám si pohodlí. Mobilem posílám Kamilovi zprávu, že už sedím v letadle, aby pro mne přijel do Prahy na letiště. Pak mobil vypínám, protože letušky opětovně upozorňují, aby cestující před startem vypnuli všechny elektronické přístroje. V 19.10 pilot zapíná motory, pojíždíme po ranveji a já vyhlížím z okénka. Blížíme se ke Konkordu – tak honem foťák a fotím!

Chvilku čekáme na startovací čáře a pak pořádně zaburácejí motory, rozjíždíme se, jedeme stále rychleji a za moment jsme ve vzduchu! Stoupáme a já fotím okolí pařížského letiště – dálniční křižovatku, která z výšky vypadá jako čtyřlístek. Dostáváme se na letovou hladinu, z palubního reproduktoru se ozývá hlas řídícího pilota. Vítá nás na palubě, informuje o letu a přeje nám klidný let. Podle jeho informace bude let do Prahy časově kratší, než z Prahy do Paříže – asi o deset minut. V průběhu letu vidím v dálce několikrát letět v protisměru dopravní letadlo – a je to rychlost, jakou se pohybuje vůči nám! Ve skutečnosti se rychlosti obou letadel sčítají, a proto se zdá jeho rychlost vyšší. Pilot ohlašuje přelet nad Lucemburskem a další směr našeho letu na Cheb. Přelétáváme Německo- české hranice a začínáme klesat. Z výšky žádné hraniční pásmo vidět není – krajina je na pohled stejná jak ve Francii, Německu i u nás v Čechách. Stále klesáme a blížíme se k Praze! Pod námi už je vidět ruzyňské letiště, pilot oznamuje, že budeme točit nad Prahou, abychom se dostali na směr přistání. Krásně je vidět Vltava, Václavské náměstí – zkouším fotit, ale venku už je slabé světlo a palubní sklo okénka odráží blesk z foťáku! Takže škoda, žádnou fotku už neudělám! Podle mého odhadu točíme až nad výpadovkou na dálnici směr Brno.  

Už je 20.40 hodin. Sedáme na dráhu, pojíždíme po ranveji a za chvíli zastavujeme u terminálu. Čekám, až se uvolní ulička mezi sedadly a pak vycházím z letadla do letištní haly. Tady je to OK – na monitoru je informace o výdeji zavazadel! Budou pro nás k dispozici asi za 5 minut. No to je kvalita služeb! A ne jako v Paříži! Prostě – už jsme doma – v Čechách! Eskalátor zavazadel se na chvíli zastavil, monitor zablikal, zapípal nějaký signál. Po chviličce se eskalátor začal pohybovat a už přijíždějí zavazadla! Vyhlížím to moje – trvá to delší dobu, než se objevuje. Ale už je tady, bafnu jej a jdu k východu. Vytahuji mobil z kapsy a píšu SMS Kamilovi, že už na něho čekám. Předpokládám, že mi odepíše – ale marně. Čekám už asi deset minut, koukám ven z letištní budovy směrem na parkoviště. Nikde nic! Tak si sedám vedle východových dveří na lavičku a krátím si chvíli prohlížením cvrkotu v letištní hale. Řidiči taxíků nabízejí svoje služby. Také tu přešlapují lidé, co čekají na někoho z ciziny - asi očekávaného dlouho neviděli a tak mají v rukou cedulky se jmény. Čekání se mi zdá už dost dlouhé – že by se Kamilovi cestou něco stalo? 

A najednou – snad mně oči neklamou?  

Ke mně běží můj vnouček Kryštof! Kde se tu bere? To snad není pravda! Ale je to on! A směje se a skáče na mně – a už se také 

objevuje Kamil a Zdenča! 

No to je gól! Po chvíli uvítání jdeme Kryštofovi ukázat přistávající letadla, odbavovací halu. Venku už je tma a tak toho moc vidět není. Tak rychle do auta a jedeme domů! Sedím na zadní sedačce, Kryštůfek mně drží za ruku a po chvíli jízdy usíná. Do Budějovic přijíždíme těsně po půlnoci – v 0,15 hodin jsme doma!

     Všude dobře, doma nejlíp!!